Že neobývaný dům chátrá mnohonásobně rychleji než obydlený, je věc známá. Zde nikdo nežil celých šest let. Díky tomu zároveň nevyšlo včas najevo, že v domě praskla voda. „ Vlila se na jaře do sklepů, začala pracovat ve zdech…“ dále přibližuje tu katastrofu Ivan Uhlíř. „Dům teď musí vysychat a vymrzat, než začnu dělat suterén“. To však rozhodně neznamená, že by tu neměl co na práci.. Než zde totiž vůbec mohli začít s přítelkyní žít, museli se pustit do celkové rekonstrukce bydlení. „Šest měsíců trvalo, než jsme vybourali všechny novodobé příčky, měnili elektriku, zřizovali odpady vody, kanalizaci, prováděli vysoušecí práce …“ vypočítává jen to nejzákladnější. Okna a dveře vraceli na původní místa nejen s ohledem na požadavky památkářů, ale i na vlastní estetické cítění a respekt k tradici. Dodržovali jak velikost a rozmístění původních oken a dveřních otvorů, zachovali rovněž pilíře a klenby, unikátní krov.  Zazdili naopak novodobé průrazy ve zdi, které před lety vznikly kvůli školce. Obnovili dávné schodiště do sklepa, o jehož existenci si místní pamětníci vyprávěli, ale v nové době zůstalo zasypané pod úrovní suterénu.

     „Mysleli jsme původně, že vnitřní zařízení by mělo být tak trochu zámecké,“ prozrazuje Ivan Uhlíř počáteční představy o vlastním zabydlování, „ale není nám to blízké“, dodává na vysvětlenou, proč ráz interiéru takový nakonec není. Ačkoli kdo ví, zda jejich osobní gusto a zdejší, mimoděk vnímavý genius loci, nakonec nevedly spolehlivěji, než teoretické úvahy o tom, jak by to mělo vypadat. Připomeňme si, co se tu kdysi nacházelo: Původně tvrz a podlužní dvůr, pak hospodářské stavení patřící k zámku, a teprve poté obytné prostory pro šlechtický rod. Nebylo sem naopak „to zámecké“ v průběhu staletí implantováno jaksi dodatečně?

     A tak jednotlivé místnosti opanoval nábytek a dekorace, pocházející nejčastěji z doby od počátku osmnáctého století do 30.let století dvacátého. Najde se tu však i překrásná jihočeská malovaná skříň ze 17.století. Prim hraje selský a zvláště pak malovaný nábytek, ale narazíte tu i na prvky secesní anebo lustr ve stylu art deco.

     A nejčastější zdroje? „Staré půdy a bazary. Co se nábytku týče, je to u nás spojeno až s jakýmsi sběratelstvím“, charakterizuje situaci Ivan Uhlíř.  Jednou by tu chtěl mít hlavně malovaný nábytek.

     Ivan Uhlíř není jenom sochař, ale i umělecký kamnář.  Vytváří nejrůznější dobová kamna jak na objednávku od památkářů do historických objektů, tak i pro tradicemilovné soukromníky. Je tedy samozřejmé, že jedna taková kamna nechybějí i v jeho domě.

     Kamna přitom Ivan Uhlíř nejen nově tvoří, ale čas od času také zachraňuje. Ačkoli se to těm, kteří jsou ochotni za kachlovou nádheru zaplatit i mnoho desítek tisíc, může zdát nepochopitelné, najdou se totiž lidé, kteří se chtějí kachlových kamen zbavit. Naštěstí se o Ivanu Uhlířovi a jeho  kamnářském umu už ví do té míry, že mu taková kamna bývají občas nabídnuta dříve, než dojde k likvidaci.

     Sochař a umělecký kamnář-to nejsou právě běžné profese.  Mimořádné jsou i nároky na prostory, které z nich plynou. Renesanční stavení, rozlehlejší, než by se na první pohled zdálo, nabízí v tomto směru navrch též impozantní sklepení a velikánskou půdu. A tak zatímco v místech někdejší školky  vzniká část určená k bydlení, část sklepení pak funguje jako sochařská a keramická dílna. Pod oblouky, jež se naposledy klenuly nad vinárenskými stoly, by pak jednou měla být galerie. „Příští rok se do toho můžeme pustit“, uvažuje Ivan Uhlíř.¨

     Až sem jsem citoval článek, který vyšel ve čtvrtém čísle časopisu Recepty prima nápadů dne 27.3.2008 a protože jistě ho mnozí nemáte, uznal jsem za vhodné některé pasáže se souhlasem pana Uhlíře citovat i v našem čtvrtletníku.

     Ale to není všechno. Není vám určitě známo, kdo vlastně pan Uhlíř Ivan je. Není to pouze  brankář hokejistů z Nové Vsi u Chýnova, kde jsme se mohli poprvé setkat. Kdy moje vnučky tohoto brankáře povzbuzovaly slovy z nadpisu.

doplnil Jaroslav Kraus, starosta obce,