TÁBORSKÝ

deník.cz

Staré chalupy si zaslouží původní postupy

Radenín/ LIDÉ MEZI NÁMI – Malíř, sochař, keramik a restaurátor. Všestranný umělec Ivan Uhlíř (1963) opustil rodný Tábor a od roku 2005 žije v Radeníně. Jeho nadšení pro historické objekty a cit pro umění jsou patrné i na výběru bydlení.

Koupil původní tvrz, která sloužila i jako hospodářské stavení. Svépomocí vrátil poničené budově zdobené sgrafity její nenapodobitelné kouzlo. Ivanu Uhlířovi je nejblíže volná tvorba, i přesto se poslední léta s přítelkyní Zuzanou nadchli pro náročné řemeslo, které v dnešní době není příliš obvyklé.

Četla jsem o vás, že kromě sochařství, keramiky a restaurování jste také uměleckým kamnářem. To je hodně všestranné zaměření.

Ono je to nutné, aby se člověk uživil. Nejblíže mám ale samozřejmě k volnému umění. Akorát teď jsem měl pěti nebo šestiletou pauzu a věnuji se hlavně restaurátorství. A tady vás rovnou opravím. Já nejsem kamnář. Společně s přítelkyní Zuzankou vyrábíme dobové kachle pro historické objekty. Pak přijde skutečný kamnář, v našem případě pan Mlázovský, se kterým spolupracujeme, a ten udělá tahovou cestu. My uděláme návrh kamen, kachle a tyhle věci a on zajistí, aby kamna plnila funkci. Tak takhle to je.

Takže kamna jsou vaše dílo z estetického hlediska a tah necháváte odborníkům…

Nechtěl jsem se jít učit kamnářem, protože nechci dělat tu moderní kamnařinu, a ta se teď na učňáku učí. Zkrátka dnes už to není ta klasika, co bývávala.

I vaši kuchyni zdobí krásná kamna se zelenými kachli. Dokonale zapadají do rázu celé budovy. Proč jste vlastně odešel sem do Radenína?

Do roku 2005 jsem bydlel v Táboře na Starém Městě. Řešil jsem v té době nový začátek a toto byla jeho součást. Měl jsem to tam strašně rád, ale po pravdě mi to tam pak začalo už lézt krkem. Za prací musím stejně jezdit a je jedno odkud. Změnu jsem potřeboval. V Táboře jsem neměl špatný dům, ale byl malý na všechny ty aktivity, který chci dělat.

Zuzana: Nechtěli jsme vyloženě statek a hospodařit, ale památkový objekt.

Neměl jste trochu obavy pustit se do rekonstrukce památkového objektu?

Spolupracuji s památkovým ústavem a je to moje práce. Takže určitě ne.

V jakém stavu budova byla, když jste ji koupili?

Zhruba třicet let tady nikdo nebyl. Budova prošla rekonstrukcí v letech 1981 až 1983. Je to vlastně původní tvrz. Kdysi ve středověku, v 16. nebo v 17. století, prošla rekonstrukcí do renesančního charakteru a ten má dodnes. Vzniklo tady černínské zámecké křídlo a pak ještě prošla jednou barokní přestavbou.
Zuzana: Strhly se renesanční klenby a z půdních prostor se stala sýpka. Pak tady bývala i mateřinka. Fungovala jenom chvilku, udělali ji, aby budovu zachránili a obec mohla zajistit alespoň základní údržbu. Když jsme sem přišli, dům byl úplně prázdný a vybraný, a to i hmotou. Zbyla tady obrovská místnost a záchody. Ivan to tady celé zrekonstruoval. Dělali jsme všechno svépomocí, kromě takových věcí jako je elektřina.

Takže kamna jsou vaše dílo z estetického hlediska a tah necháváte odborníkům…

Nechtěl jsem se jít učit kamnářem, protože nechci dělat tu moderní kamnařinu, a ta se teď na učňáku učí. Zkrátka dnes už to není ta klasika, co bývávala.

Už když jsem vstoupila dovnitř, hned jsem si všimla dřevořezeb s motivem ukřižování. To se vám tady sešly náhodně?

Já je sbírám. První jsem našel v popelnici. Nejstarší jsou renesanční a nejmladší z poloviny 19. století. Jde hodně o lidovou tvorbu a tu je těžké zařadit časově.

Jak už bylo několikrát zmíněno, jste hodně všestranný. Cítíte se spíše jako keramik nebo víc jako malíř?

Vše souvisí dohromady. Každý keramik, sochař nebo malíř by si měl projít vším. Kresba mě osvobozuje a sochařina je trochu dřina. Nechci posuzovat, v čem se cítím nejlépe. Kamna jsou jakoby také sochy. Dělám volnou tvorbu. Hodně děl vzniká k prostorovým věcem, které dělám třeba do interiérů. Dělám kombinovaný techniky, kresby, studie k sochám – návrhy, které jsou posunuté do kategorie samostatného obrazu.

Tím už se dá uživit?

Vlastní věci žijou vlastní život, a buď si zákazníka najdou, nebo ne. Člověk to nedělá proto, aby dílo prodal. Ono to dost dobře ani nejde, protože pak lze sklouznout někam, kde by to nebylo v pořádku. Právě proto máme i náhradní práci, což je restaurátorství. Bývala i doba, kdy měly galerie peníze. Člověk udělal výstavu a okamžitě bylo pět obrazů prodaných do státních sbírek. Měli jsme stipendia, existoval také podnik Českého fondu výtvarných umění. Byly to tři zdroje obživy a všechno skončilo. V roce 1996 se tak z umělců staly osoby samostatně výdělečně činné.
Zuzana: Ivan je výjimečně komplexní umělec. Když rekonstruujeme nějakou památku, tak je to od začátku do konce. Dělá štuky, výzdoby, omítky, konzervátorské práce.
Ivan: Je důležité, pokud to jde, všechno důležité zachránit. Když už se musí něco vyměnit, tak to nahradit podobnými, ne-li stejnými věcmi.

A poznají v oboru nevzdělaní lidé, co stojí ještě za záchranu?

Obvykle těžko. Na vsích je to vidět. Jedna chalupa za druhou je zničená. Málokdy se současné rekonstrukce dají považovat za zdařilé. Problémem je moderní zedničina. Staré chalupy si totiž zaslouží i původní postupy. Urbanismus je zkrátka takový, jaký je, a je to škoda. Pokud vesnice nemají památkovou ochranu, tak je to vesměs špatný.

Jaké období je vám nejbližší?

Nejraději mám středověk a renesanci. Výběr tohoto domu byl cílený. V 80. letech by se ale taková rekonstrukce dělala špatně. Člověk chtěl cihly a ony nebyly. Ctít i tyto materiály je důležité.

K dispozici tady jsou obrovské prostory. Jaké s nimi máte ještě plány?

Budeme ještě dělat ateliér a dole v přízemí bych chtěl galerii. Dělali by se v ní i výstavy jiných autorů.

S výrobou kachlů vám Zuzana jen pomáhá?

Vlastně je už dělá téměř sama. Já udělám formu a zbytek je už na ní. Jezdí se mnou i po stavbách a s rekonstrukcemi mi pomáhá.

Jak je to pro vás náročné?

Zuzana: I když je to tvůrčí činnost, tak je to furt řehole. V hlíně se hrabete několik hodin a musíte zpracovat metráky hmoty. Není to legrace, ale každý kachel je originál. Na jedny kamna jich padnou desítky.

Pokud by chtěl někdo kamna zrekonstruovat, může se na vás obrátit?

Obrátit se na nás mohou, ale většina lidí je vezme a vykope z baráku. Přitom když nejsou totálně v dezolátním stavu, jdou zachránit.
Zuzana: Je to ale pěkná dřina. I když jsou v dobrém stavu, musí se přezdít. Ale stále vyjdou levněji, než nějaký nový systém.

Ivan: Když bychom všechno zlikvidovali, co zůstane dalším generacím? My to tady děláme přesně obráceně. Vše moderní jsme zavrhli a to, co ostatní vyhazují, tím se my obklopujeme.

A to vytopí celý prostor?

Na byt máme dvoje. Musí se začít topit včas. Dům je z kamene a je potřeba ho mít teplý z podzimu. Pak se teplo tady udrží.

Byl jste i ředitelem bechyňského muzea. Jak dlouho?

Ano, byl jsem tam od roku 1987 do roku 1991. Pak se muzeum muselo zavřít, protože dům byl v dezolátním stavu. Byl totálně vlhký, depozitáře mokrý a v tom textilní sbírky, a to krásné sbírky lidových krojů. Rekonstrukce byla nezbytná. Problémem také bylo, že exponáty byly volně nainstalované bez vitrín, a začaly se tak nějak ztrácet. Tak se stáhly a nahrazovaly třeba fotkami. Pěkné věci byly zavřené v depozitáři, kde zase pro ně nebyly vhodné podmínky, takže z toho byl takový začarovaný kruh.

Máte někde vlastní stálou expozici?

Stálou nemám. Něco je ve sbírkách, ale to je v depozitářích. Stálé expozice mají jen mrtví, pokud vím…

7. 6. 2014

Autor: Kateřina Krejčová

Zdroj: http://taborsky.denik.cz/zpravy_region/stare-chalupy-si-zaslouzi-puvodni-postupy.html